UKÁZKY

1. část

"Jsme na místě. Zaparkuji tady stranou, a k člunu dojdeme pěšky. Je zakotvený támhle u majáku, kde jsou i schůdky a dobrý přístup do moře. K Tanzanii pak doplujeme na tichý chod oklikou, abychom nikoho případně nevzbudili. Souhlasíš, Alane?" Mirjam se natočila k Alanovi, až se ho skoro dotýkala.

Alan cítil ženino napětí, které připisoval adrenalinu z blížící se akce. Její dech byl však klidný a ústa velmi blízko. Její parfém byl intenzivní, a Alan si uvědomoval, že se vůbec nesoustředí na přítomnost. Už dlouho ho někdo takto neoslovil, nezaujal, prostě totálně nezmátl. A i když Alanovi připadalo, že Mirjam jeho souhlas vůbec nepotřebuje, přikývl. Mirjam se mírně odtáhla, a on byl rád, že ji nemá už tak blízko svému tělu. Musel se soustředit na podstatné věci, a ne na lidskou přitažlivost.

Tanzanie kotvila skutečně až za majákem, úplně stranou od přístupného pobřeží, skoro na širém moři. Byla to krásná loď. Alan si všiml, že loď je velmi důmyslně zakotvena stranou, daleko od pozornosti místních obyvatel, ale také blíž případnému nenadálému vyplutí na moře. Nebylo pochyb, že v tom byl úmysl, a pokud to byla skutečně loď, o které Alanovi doktor Lewi ve stručnosti řekl, pak její kotviště její identitu jen potvrzovalo.

Oba tiše vystoupili z auta a Mirjam Alana nenápadně vedla k polorozpadlému molu, kde se nacházely nejen schůdky do moře, ale i malý člun. Sice Alan nechápal, proč by policisté nechávali na noc uvázaný člun tak daleko bez dohledu, ale nechtěl se ani slovem vměšovat do policejní práce chorvatské policie. Nikdo to neměl rád, a policie obzvlášť.

Mirjam hbitě nastoupila do člunu a podala Alanovi ruku. Neodmítl ji, protože lodě nebyly zrovna jeho velkou láskou, a malé motorové čluny houpající se na neklidném moři snad ještě míň. Posadil se do přední části a Mirjam tiše nastartovala člun. Alan si zvědavě prohlížel tu malou kocábku pod svýma nohama, a sám pro sebe konstatoval, že je to velmi kvalitní stroj. Člun byl totiž skoro nehlučný, a síla a lehkost, s jakou prorážel mořské vlny, byla napohled znatelná a obdivuhodná. Vůbec ho však neudivilo, že má policie tak špičkové vybavení, protože to považoval spíše za nutnost než za nějaké mrhání prostředky. Jak jinak by mohla policie držet krok se zloději a zároveň uhlídat tak rozhlehlé pobřeží a vodní plochu s nespočtem ostrůvků jako mělo Chorvatsko. Bez dobrého vybavení se nebylo možné postavit pašerákům a jiným kriminálníkům, kterých tu muselo být nespočet. A Mirjam byla skvělý lodivod. Alan se na ni otočil, a ona se usmála a rukou ukázala vpravo na osamocenou loď kotvící nedaleko od břehu na bóji.

Alan se podíval směrem, kterým ukazovala, a slabě přikývl. Tanzanie byla skutečně nádherná plachetnice, a i když byli ještě dost daleko, vypadala v tom měsíčním světle impozantně. Pohupovala se z jedné strany na druhou a její slabé navigační světlo na konci stožáru neposedně poskakovalo sem a tam. Všude vládlo ticho jakoby smíchané s neproniknutelnou masou mořské vody, které přerušovalo jen slabé vrnění motoru člunu, jež se však skoro ztrácelo v hrozivém šumu moře, jež se čím dál od břehu stávalo neklidnějším.

"Alane, pořádně se chytni, bude to skákat. Za chvíli zpomalím a otočím se zpět k Tanzanii," pronesla hlasitě Mirjam, když už byli dost daleko na moři.

Alan sice znovu nechápal, proč to berou takovou oklikou, když zjevně na lodi ani nikde v okolí není jediného živáčka, ale nepátral po tom. Mirjam se k němu naklonila a chtěla potvrdit, že slyšel, co říkala. Její parfém byl najednou tak smyslný, že i přes nachlazení a ostrý mořský vítr Alan rozeznal jeho vůni. Kývl na souhlas, a ona se zase vrátila o kousek zpět. I tak její parfém s nádechem růží a cizokrajného koření působil neodolatelně. Alan zvažoval, že jí to řekne, třeba jen pro ten malý flirt, který z toho mohl být. Teď bylo ale mnohem rozumnější se chytnout lana po obou stranách člunu a vyvažovat divoké vlny, které si s člunem rozverně pohrávaly. Alan nechtěl vypadat jako nějaký strašpytel, ale také nehodlal skončit přes palubu v moři, a tak se raději držel oběma rukama a sledoval obzor před sebou. Pak člun zpomalil a otočil se směrem k pobřeží. Alanovi se zdálo, že skoro zastavil, i když by to vůbec nedávalo smysl, ale raději sledoval obraz, který se mu naskytl před očima.

Černočerná hradba, tvořená z mírně zvlněného pobřeží a nedostatku světla, byla jen místy osvětlena měsíčním světlem procházejícím tmavými mraky ležícími nízko nad pevninou. O to hrozivěji však vše vypadalo, a vše vzdáleně připomínalo zdi staré pevnosti tyčící se někde na skalnatém výběžku. Tanzanie teď byla namířena svou přídí přímo k nim, a Alana napadlo, že by vůbec nebylo marné strávit dovolenou na takovém místě jako bylo toto.

Tanzanie byla opravdu nádherná loď, elegantní, a již od pohledu dobře vybavená. Alan si však najednou nemohl vybavit, zda Mirjam zmínila, že je to tak luxusní plavidlo, jak odhadoval z prvního zběžného pohledu. Vlastně si neuvědomoval, že by se Mirjam vůbec zmínila o nějakém majiteli, a neměl tušení, odkud loď připlula, a kdo byl její kapitán. Bylo mu jasné, že musí s Mirjam tohle všechno ještě probrat, až se vrátí na břeh. Ve skutečnosti museli prodiskutovat velmi hodně věcí, a možná si i promluvit o tom málu, co doktor Lewi řekl Alanovi před necelými dvěma týdny. Prozatím mu souvislosti unikaly, ale s Mirjam by možná dokázal najít tolik potřebné odpovědi. Alan nevěřil, že Lewiho smrt byla jen nešťastná náhoda, a poprvé ho také napadlo, že tenhle noční výlet možná nebyl zrovna tím nejlepším nápadem, jaký kdy měl. Jenže on to vlastně nebyl jeho nápad, ale Mirjam. On chtěl loď jen vidět, ale ona hned navrhla její návštěvu. Proč vlastně Mirjam tak moc chtěla na loď? A proč tu ve skutečnosti byli?

Najednou člun zcela zastavil, aniž by dosáhl k Tanzanii, a Alan ucítil prudkou ránu do zátylku. Byla silná a omračující, ale ještě se stačil s nechápavým pohledem otočit směrem ke své průvodkyni. Ta seděla dobře zapřená na zadním sedadle, a v ruce držela kovovou tyč, o které neměl sebemenší tušení, co na lodi pohledává. V tom okamžiku na Alanovu hlavu dopadla další rána, která dovršila jeho totální ztrátu sebekontroly a rovnováhy. Alan ještě stačil zaslechnout, jak Mirjam líbezným hláskem pronáší: "A teď si půjdeme zaplavat, příteli. Šťastnou cestu, a pozor na mořské proudy." Poté dopadla třetí rána, která ho vymrštila přes okraj člunu a odhodila daleko do moře. Tu už Alan ale nevnímal.

Všechno se zahalilo do stejně neprostupné tmy, jakou Alan ještě před chvíli obdivoval u pobřeží, a jeho bezvládné tělo pomalu začaly pohlcovat chladné vody rozbouřeného moře. Ještě okamžik se tělo trhavě pohupovalo na hladině sem a tam, než vodou nasáklé oblečení s prokřehlými kostmi a promočenou kůží začalo vstřebávat víc a víc vody, jež se stávala tíživým závažím táhnoucím ho někam do tmavých hlubin, odkud už nebylo návratu.

14. část

Alan přistoupil ještě blíž ke Steinerovi a tlumeně pronesl. "Já jsem tu sám, doktore, ale vy neumíte dodržet slovo. Koho máte na konci hráze?"

Doktor Steiner byl mírně zaskočen Alanovým přiblížením. "Nemějte strach, jsem tu sám. Nikdo o tomto neví," odpověděl Steiner polohlasně.

"A pro koho dělá ten šašek za vámi?" zeptal se klidně Alan. Znal své šance na úspěch, a taky fakt, že tu žádná z nich nebyla.

Bylo zvláštní, jak se Alanovi najednou zdálo, jakoby se starým Steinerem táhli oba za stejný konec pomyslného provazu. Byl přesvědčený, že být tu sami, tak by už kráčel se Zdeňkem k autu, a starý Steiner se vzdaloval někam pryč. Jenže se nestalo. Myšlenka na šťastný konec ho opustila v okamžiku, jen co koutkem oka zahlédl u boku hráze pohyb.

"To je můj člověk," pronesl nejistě Steiner, a otočil se k muži, který se Zdeňkem stál asi tři metry od nich a jejich rozhovor v žádném případě nemohl slyšet.

"Děje se něco, pane Steinere?" zvolal nejistě muž, který strážil Zdeňka, a udělal vpřed několik kroků.

"Pro koho děláte, Arny?" zeptal se nečekaně Steiner a celý se otočil zády k Alanovi, který teď stál přímo za ním.

Alanovi se to přestávalo líbit. Starý Steiner se s ním v žádném případě nehodlal rvát, ani cokoliv podobného. Byl to člověk, který dokázal i takto vyhrocenou situaci řešit slovem a jistou kompenzací. Násilí mu nebylo vlastní a Alan tomu věřil. Chtěl své materiály zpět a Zdeňka byl ochoten vydat, to mu Alan viděl přímo na očích, ale něco se změnilo. Ještě před chvílí tu byli dva muži, kteří vyjednávali obchod, ale nyní stál starý Steiner tak, že ho kryl vlastním tělem, a určitě v tom nebylo nic nahodilého, ale přesně zamýšlený manévr. Steiner bránil komukoliv ve výhledu na Alana.

"Nerozumím vám, pane doktore?" ozval se neklidně, ale stále pokorně muž, kterého doktor Steiner oslovil Arny. Bylo na něm znát, že je víc nervózní, než by ve skutečnosti měl být. Arny byl vysoký svalnatý muž, který měl skoro holou lebku a výrazné obočí. Na sobě měl modrou bundu s velkým bílým buldokem, a i když jeho věk musel dávno přesáhnout čtyřicítku, bylo jasné, že vkus muže zakrněl v mnohem mladším věku. Na doktora Steinera se však díval s nezvyklou úctou a loajalitou. Museli se znát velmi dlouho, protože i když Arny neodpověděl, doktor Steiner na něm poznal, co se stalo.

"Víte, jeden starý profesor na právech mě kdysi učil, že je mnohem rozumnější věřit svému nepříteli, než naprosto důvěřovat svému příteli. Arny, volal jste Adamovi?" Steinerův hlas jakoby najednou zestárl o několik let.

Alan nemusel čekat na odpověď. Bylo zřejmé, že na druhém konci hráze jsou Adamovi lidé. "Spíš se ho zeptejte, jaký pokyn vydal Adam k tomu, jak má tato schůzka dopadnout?" pronesl ostražitě Alan, jenž měl nepříjemný pocit z toho, co se před ním odehrávalo.

"Na to se ho ptát nemusím, pane Krainere. To bohužel už vím. Je mi líto, že my dva jsme se nebyli schopni sejít za jiných okolností. Mám dojem, že bychom se dokázali dohodnout." Doktor Steiner se pomalu otočil k Alanovi a podal mu ruku.

Alan věděl, že je zle, ale neodmítl ji. V tu chvíli vyšla rána, která se usídlila přímo v hrudním koši doktora Steinera. Ten se ještě jednou vyděšeně podíval na Alana a tiše pronesl: "Myslel jsem si, že to neudělá," a pak se jeho tělo složilo na zem a Alana vzalo s sebou.

"Zdeňku!" křikl tlumeně Alan, jenž se musel pracně dostat zpoza bezvládného těla Steinera, ale nebylo to třeba.

Arny, muž, který ještě před chvíli mluvil s doktorem, byl už bolestí v předklonu od toho, jak ho Zdeněk nakopl do rozkroku. Bylo to však málo, a z druhé strany hráze se ozval další výstřel. Zdeněk se zarazil v kroku a mírně se zapotácel. V tu chvíli se narovnal Arny a plnou parou nabral Zdeňka, který bez jakéhokoliv odporu přeletěl přes zábradlí hráze a nekontrolovaně padal černou tmou směrem k vodní hladině.

Alan zděšeně přihlížel tomu neskutečnému výjevu, než mu došlo, že je Zdeněk pryč a on je na řadě. Rychle ze sebe odvalil mrtvé tělo doktora Steinera, když ucítil, jak mu rukou projela kulka. Štiplavá bolest mu prošla celým tělem, ale Alan si byl jistý, že kulka vyšla ven. Horší však bylo, že odstraněním mrtvého odkryl sám sebe, a už nebylo nic, co by ho chránilo před dalšími kulkami. K tomu tělo Zdeňka nenávratně zmizelo v ledové vodě a on cítil neskutečný nával zlosti. V jednom dni se ho pokusili už dvakrát zabít a on nebyl schopen ničemu z toho zabránit. Zbývala jediná možnost, která ještě mohla něco zvrátit. Alan prudce vyskočil, a aniž by nad něčím ještě uvažoval, ladným skokem se přehoupl přes zábradlí hráze. Ještě ucítil, jak ho na noze něco škráblo a pak už letěl mrazivých vzduchem a vločky narážely do jeho tváře, která plachtila vzduchem rychleji, než ony samy.

Připravoval se na náraz, a moc dobře tušil, že to nebude nic příjemného. Znal pravidla, která říkala, že sevřené tělo si ublíží víc, než to uvolněné, ale nějak nedovedl sám sebe přesvědčit, že všechno dobře dopadne. A i když pocit bezmocnosti zcela zaplňoval jeho mysl, nemohl nechat přítele s kulkou v těle jen tak zmizet v hlubinách přehrady. Najednou mu připadlo, že letí nějak moc dlouho, a panika začala zahlcovat jeho vědomí, které nedokázalo racionálně uvažovat. Pak došlo k nárazu. Alanovým tělem projela nejprve tupá bolest od střetu s vodní hladinou, a hned na to neskutečné množství mrazivých jehliček začalo narážet do jeho kůže a prostupovat každým otvorem blíž a blíž do nitra jeho těla. Alana zavalila vlna chladu a dusícího se pocitu. Snažil se dýchat, ale chlad sevřel jeho plíce a on se nemohl nadechnout. Cítil, jak mu ruce svírá křeč, a i když se snažil kolem sebe ze všech sil mávat, aby se udržel nad hladinou, nic mu to nebylo platné. Jeho tělo klesalo níž a strašná síla svírala jeho tělo a táhla ho dolů.

Alan se ponořil a hladina se nad ním uzavřela. Najednou ucítil zvláštní pocit, který ho nejen uklidňoval, ale navracel i tolik potřebnou rozvahu. Alan věděl, že se musí okamžitě svléknout z bundy a bot, což hned začal realizovat. Když se mu to podařilo, jeho tělo začalo poslouchat jeho přání, a nohy znovu začaly kopat a vedly jeho tělo vzhůru. Když se Alan konečně nadechl, necítil ani tak chlad, jako spíš úlevu, že žije. Teď musel rychle najít Zdeňka, jenže hladina kolem něj byla nezvykle klidná, a nikde nebylo stopy po čemkoliv živém. Skoro nic neviděl a panika se mu znovu dostávala pod kůži, když v tom okamžiku jeho noha o něco zavadila.

Alan se urychleně potopil. Bylo zvláštní, jak mu bylo pod hladinou mnohem líp než nad ní. Ve tmě, která ho obklopovala, šátral rukama kolem sebe a prudkými kopanci se snažil dostat hloub. V tom okamžiku něco ucítil, a i když mu to nejprve připadlo jako kus klády, opak byl pravdou. Křečovitě sevřel Zdeňkovu bundu a táhl ho k hladině. Byl těžký, a Alan cítil, jak slábne, i tak ho nepustil. Jakoby se hladina nechtěla přiblížit a hlubina vzdát svého nového úlovku. Alan uvnitř sám sebe zaklel a táhl dál. Nejednou ucítil, jak se voda kolem něj rozestupuje a on se může znovu nadechnout. Zdeňkova hlava se objevila vedle něj. Měl zavřené oči a tvář zkřivenou bolestí, i tak jeho sinalá barva prozrazovala konec.

Alan to odmítal. Rychle dal Zdeňkovi umělé dýchání, ale nebyl schopen ho udržet. Raději mu svlékl kabát a poté začal prudce kopat a plavat ke břehu. Bylo to daleko, a jeho tělo sem tam nezvládlo tu tíhu a ponořilo se víc, než by chtělo. Alan silou vůle kopal kolem sebe a rukou šmátral po tolik vytouženém břehu. Dočkal se, a přes kamení vysoukal sebe i Zdeňka na břeh. Jako smyslů zbavený se rozvalil na zemi a prudce dýchal. Nešlo to zastavit, nešlo to uklidnit. I přesto se naklonil k tělu svého přítele a začal dělat srdeční masáž a umělé dýchání. Jenže sil se Alanovi nedostávalo. Byl na pokraji zhroucení, když v tom okamžiku uviděl, že Zdeňkovi vytéká voda z úst a dělají se v ní bublinky. Rychle nahmatal puls, který ho konečně uklidnil. Byl jemný, ale byl. O střelné zranění se Alan nehodlal starat, protože moc dobře věděl, že chladná voda zastavila jakékoliv krvácení a životní běh zpomalila k nepoznání. Teď bylo mnohem důležitější dostat se k autu.

Alan z posledních sil táhl bezvládné tělo a na nic nemyslel. Jen stále dokola si opakoval, že už je to jen kousek. Když uviděl auto na parkovišti, málem se radostí rozesmál. Místo toho se pozvracel hned vedle auta. Celý se roztřásl, ale i přesto se mu podařilo nasoukat bezvládné tělo Zdeňka do auta a sám rychle usedl za volant. Byla mu šílená zima a zuby mi drkotaly jako o závod, i tak nastartoval a rozjel se rychle pryč. Nemohl zatopit, protože teplo by nejen zapůsobilo na zranění Zdeňka, ale i na něho. Moc dobře tušil, že by mohl okamžitě upadnout do bezvědomí a ztratit tak kontrolu nad vším, co se právě dělo. Tohle nemohl dopustit, a tak raději ještě otevřel okýnko a vpustil do vozu chladivý vítr. Poté sešlápl plyn a prudce se rozjel.

Nejbližší nemocnice byla asi deset minut jízdy od přehrady, a i když Alan riskoval, když na čerstvě zasněžené silnici jel sto padesát kilometrů v hodině, už během pěti minut stál u nemocnice a volal na nemocniční zřízence. Ti sami vytáhli Zdeňka z vozu a rychle ho odváželi do útrob nemocnice. Jeden se ještě zběžně zeptal Alana, zda nepotřebuje také ošetřit, ale on co nejklidněji odpověděl, že jen viděl, jak ten člověk spadl do řeky, a tak ho vytáhl a přivezl do nemocnice. On sám byl v pořádku. Poté se už všichni věnovali Zdeňkovi, a Alan se nenápadně vytratil pod rouškou tmy co nejdál od nemocnice.

Už když Alan vjížděl do města, cítil, jak adrenalin přestává působit a jeho tělo se pomalu dostává do šoku. Věděl, že doktor by byl v jeho situaci tím nejlepším řešením, ale on si to nemohl dovolit. Všichni by okamžitě poznali, že jeho zranění pocházejí od střelné rány, a to by znamenalo přivolat policii. Průstřel ruky i poraněná noha se probouzely k životu a Alan pociťoval silné stahy a
bolest. Naštěstí k Erikovi to už nebylo daleko, a tak jen zatnul zuby a jel dál. V jeho hlavě bylo jako vymeteno, a Alan si naprosto nepřipouštěl, že by Zdeňka mohl vytáhnout z vody pozdě. Nemohl myslet vůbec na nic, jinak by skončil v nejbližším stromě jako před několika hodinami Mirjam, a takovou radost jí nehodlal udělat. Když auto konečně zastavilo před Erikovým domem, slabě zatroubil a pak se všechno kolem něj ponořilo do černé tmy.