MRTVÍ  NEKLEPOU

Petra Bačovská

       KNIHA

Část první

"Jsme na místě. Zaparkuji tady stranou, a k člunu dojdeme pěšky. Je zakotvený támhle u majáku, kde jsou i schůdky a dobrý přístup do moře. K Tanzanii pak doplujeme na tichý chod oklikou, abychom nikoho případně nevzbudili. Souhlasíš, Alane?" Mirjam se natočila k Alanovi, až se ho skoro dotýkala.

Alan cítil ženino napětí, které připisoval adrenalinu z blížící se akce. Její dech byl však klidný a ústa velmi blízko. Její parfém byl intenzivní, a Alan si uvědomoval, že se vůbec nesoustředí na přítomnost. Už dlouho ho někdo takto neoslovil, nezaujal, prostě totálně nezmátl. A i když Alanovi připadalo, že Mirjam jeho souhlas vůbec nepotřebuje, přikývl. Mirjam se mírně odtáhla, a on byl rád, že ji nemá už tak blízko svému tělu. Musel se soustředit na podstatné věci, a ne na lidskou přitažlivost.  Tanzanie kotvila skutečně až za majákem, úplně stranou od přístupného pobřeží, skoro na širém moři. Byla to krásná loď. Alan si všiml, že loď je velmi důmyslně zakotvena stranou, daleko od pozornosti místních obyvatel, ale také blíž případnému nenadálému vyplutí na moře. Nebylo pochyb, že v tom byl úmysl, a pokud to byla skutečně loď, o které Alanovi doktor Lewi ve stručnosti řekl, pak její kotviště její identitu jen potvrzovalo.

Oba tiše vystoupili z auta a Mirjam Alana nenápadně vedla k polorozpadlému molu, kde se nacházely nejen schůdky do moře, ale i malý člun. Sice Alan nechápal, proč by policisté nechávali na noc uvázaný člun tak daleko bez dohledu, ale nechtěl se ani slovem vměšovat do policejní práce chorvatské policie. Nikdo to neměl rád, a policie obzvlášť.

Mirjam hbitě nastoupila do člunu a podala Alanovi ruku. Neodmítl ji, protože lodě nebyly zrovna jeho velkou láskou, a malé motorové čluny houpající se na neklidném moři snad ještě míň. Posadil se do přední části a Mirjam tiše nastartovala člun. Alan si zvědavě prohlížel tu malou kocábku pod svýma nohama, a sám pro sebe konstatoval, že je to velmi kvalitní stroj. Člun byl totiž skoro nehlučný, a síla a lehkost, s jakou prorážel mořské vlny, byla napohled znatelná a obdivuhodná. Vůbec ho však neudivilo, že má policie tak špičkové vybavení, protože to považoval spíše za nutnost než za nějaké mrhání prostředky. Jak jinak by mohla policie držet krok se zloději a zároveň uhlídat tak rozhlehlé pobřeží a vodní plochu s nespočtem ostrůvků jako mělo Chorvatsko. Bez dobrého vybavení se nebylo možné postavit pašerákům a jiným kriminálníkům, kterých tu muselo být nespočet. A Mirjam byla skvělý lodivod. Alan se na ni otočil, a ona se usmála a rukou ukázala vpravo na osamocenou loď kotvící nedaleko od břehu na bóji.

Alan se podíval směrem, kterým ukazovala, a slabě přikývl. Tanzanie byla skutečně nádherná plachetnice, a i když byli ještě dost daleko, vypadala v tom měsíčním světle impozantně. Pohupovala se z jedné strany na druhou a její slabé navigační světlo na konci stožáru neposedně poskakovalo sem a tam. Všude vládlo ticho jakoby smíchané s neproniknutelnou masou mořské vody, které přerušovalo jen slabé vrnění motoru člunu, jež se však skoro ztrácelo v hrozivém šumu moře, jež se čím dál od břehu stávalo neklidnějším.

"Alane, pořádně se chytni, bude to skákat. Za chvíli zpomalím a otočím se zpět k Tanzanii," pronesla hlasitě Mirjam, když už byli dost daleko na moři.

Alan sice znovu nechápal, proč to berou takovou oklikou, když zjevně na lodi ani nikde v okolí není jediného živáčka, ale nepátral po tom. Mirjam se k němu naklonila a chtěla potvrdit, že slyšel, co říkala. Její parfém byl najednou tak smyslný, že i přes nachlazení a ostrý mořský vítr Alan rozeznal jeho vůni. Kývl na souhlas, a ona se zase vrátila o kousek zpět. I tak její parfém s nádechem růží a cizokrajného koření působil neodolatelně. Alan zvažoval, že jí to řekne, třeba jen pro ten malý flirt, který z toho mohl být. Teď bylo ale mnohem rozumnější se chytnout lana po obou stranách člunu a vyvažovat divoké vlny, které si s člunem rozverně pohrávaly. Alan nechtěl vypadat jako nějaký strašpytel, ale také nehodlal skončit přes palubu v moři, a tak se raději držel oběma rukama a sledoval obzor před sebou. Pak člun zpomalil a otočil se směrem k pobřeží. Alanovi se zdálo, že skoro zastavil, i když by to vůbec nedávalo smysl, ale raději sledoval obraz, který se mu naskytl před očima.

Černočerná hradba, tvořená z mírně zvlněného pobřeží a nedostatku světla, byla jen místy osvětlena měsíčním světlem procházejícím tmavými mraky ležícími nízko nad pevninou. O to hrozivěji však vše vypadalo, a vše vzdáleně připomínalo zdi staré pevnosti tyčící se někde na skalnatém výběžku. Tanzanie teď byla namířena svou přídí přímo k nim, a Alana napadlo, že by vůbec nebylo marné strávit dovolenou na takovém místě jako bylo toto.

Tanzanie byla opravdu nádherná loď, elegantní, a již od pohledu dobře vybavená. Alan si však najednou nemohl vybavit, zda Mirjam zmínila, že je to tak luxusní plavidlo, jak odhadoval z prvního zběžného pohledu. Vlastně si neuvědomoval, že by se Mirjam vůbec zmínila o nějakém majiteli, a neměl tušení, odkud loď připlula, a kdo byl její kapitán. Bylo mu jasné, že musí s Mirjam tohle všechno ještě probrat, až se vrátí na břeh. Ve skutečnosti museli prodiskutovat velmi hodně věcí, a možná si i promluvit o tom málu, co doktor Lewi řekl Alanovi před necelými dvěma týdny. Prozatím mu souvislosti unikaly, ale s Mirjam by možná dokázal najít tolik potřebné odpovědi. Alan nevěřil, že Lewiho smrt byla jen nešťastná náhoda, a poprvé ho také napadlo, že tenhle noční výlet možná nebyl zrovna tím nejlepším nápadem, jaký kdy měl. Jenže on to vlastně nebyl jeho nápad, ale Mirjam. On chtěl loď jen vidět, ale ona hned navrhla její návštěvu. Proč vlastně Mirjam tak moc chtěla na loď? A proč tu ve skutečnosti byli?

Najednou člun zcela zastavil, aniž by dosáhl k Tanzanii, a Alan ucítil prudkou ránu do zátylku. Byla silná a omračující, ale ještě se stačil s nechápavým pohledem otočit směrem ke své průvodkyni. Ta seděla dobře zapřená na zadním sedadle, a v ruce držela kovovou tyč, o které neměl sebemenší tušení, co na lodi pohledává. V tom okamžiku na Alanovu hlavu dopadla další rána,
která dovršila jeho totální ztrátu sebekontroly a rovnováhy. Alan ještě stačil zaslechnout, jak Mirjam líbezným hláskem pronáší: "A teď si půjdeme zaplavat, příteli. Šťastnou cestu, a pozor na mořské proudy." Poté dopadla třetí rána, která ho vymrštila přes okraj člunu a odhodila daleko do moře. Tu už Alan ale nevnímal.

Všechno se zahalilo do stejně neprostupné tmy, jakou Alan ještě před chvíli obdivoval u pobřeží, a jeho bezvládné tělo pomalu začaly pohlcovat chladné vody rozbouřeného moře. Ještě okamžik se tělo trhavě pohupovalo na hladině sem a tam, než vodou nasáklé oblečení s prokřehlými kostmi a promočenou kůží začalo vstřebávat víc a víc vody, jež se stávala tíživým závažím táhnoucím ho někam do tmavých hlubin, odkud už nebylo návratu.